PRAVIDLA SAZBY

Interpretujeme znění dřívější Oborové normy 88 2503 z roku 1974, která byla připravena v době klasické kovové sazby a nastupující fotosazby, s přihlédnutím k současnému převažujícímu způsobu přípravy sazby na počítačích (DTP).

Popisujeme pravidla sazby pro obvyklé druhy sazby; nezabýváme se tedy podrobně sazbou úzce odbornou, tj. např. matematickou, chemickou atp. Upozorňujeme, že vzhledem k určitým internetovým omezením nemůže následující text podat dokonalé příklady popisovaných zásad, ba dokonce – v závislosti na konkrétním přeformátování textu v počítači uživatele – vizuálně nemůže dodržovat typografická pravidla. – Použitou terminologii konzultujte v další sekci našich »rádců«: Typografické a polygrafické názvosloví.

Máte-li dojem, že v Pravidlech něco důležitého schází, anebo je špatně, oznamte nám to na e-mailovou adresu typotext@idg.cz; děkujeme.

01 Základní pravidla sazby stanovují postupy, vedoucí k odborně správnému a bezchybnému zpracování sazby. V odůvodněných případech umožňují odchylky.

02 Od základních pravidel sazby se lze výjimečně odchýlit, vyžaduje-li to zvláštní druh písma, výtvarný záměr sazební úpravy a v cizojazyčné sazbě, kde je nutno přihlížet ke zvyklostem příslušné země.

03 Druh písma, stupeň písma a proklad volíme podle druhu a celkové úpravy tiskoviny. Celá tiskovina by měla být vysazena z písma jedné rodiny, tj. z kresebných verzí písma téhož druhu (např. Bodoni obyčejný, Bodoni kurzíva, Bodoni tučný). Lze však kombinovat různá písma, pokud spolu z hlediska výtvarné typografie harmonují.

04 Sazba má tvořit opticky ucelenou plochu a odpovídat estetickým požadavkům na úpravu a čitelnost tiskoviny.

05 Sazba se zhotovuje podle dodaného rukopisu (strojopis, tisk, výtisk počítačové tiskárny plus elektronická data, jsou-li k dispozici), základních pravidel sazby, předpisu sazby a pravidel českého pravopisu.

06 Základní mezislovní mezery, jimiž se oddělují slova, čísla a značky, mají optimálně mít šířku třetiny velikosti stupně písma (tj. např. u 12bodového písma je základní mezera široká 4 body). Při sazbě úzkým písmem (condensed) jsou mezery úměrně užší, při sazbě širokým písmem (extended) úměrně širší.

07 Nejužší mezislovní mezera nesmí být užší než šířka písmene »l«.

08 Nejširší mezislovní mezera nemá být širší než šířka písmene »n«.

09 Mezery při sazbě verzálkami mají být v šířce půlčtverčíku (tj. u 12bodového písma 6 bodů); neměly by přesahovat 2/3 velikosti stupně písma. Když se verzálky vyrovnávají, úměrně se upravují (tj. obvykle rozšiřují) i mezislovní mezery.

10 Zúžená mezislovní mezera má mít šířku čtvrtiny velikosti stupně písma (tj. u 12bodového písma je tato mezera široká 3 body). Používá se především při sazbě vícemístných čísel (oddělování stovek a tisíců atp.), popř. mezi čísla a značky (např. 15 %) a při sazbě zkratek. V akcidenční sazbě se klade za čárku, tečku, apostrof, před uvozovky a za ně, popř. se používá v sousedství písmen s větším světlem (např. A, T, Y) namísto obvyklé třetinové mezery.

11 Řeky – bílé souvislé pruhy, vznikající návazností mezer v několika sousedních řádcích – je třeba odstranit.

12 Zužování (stahování) základních mezislovních mezer v řádku provádíme pokud možno diferencovaně, nejprve tam, kde k mezeře přiléhají písmena s velkou optickou světlostí (T, V), dále interpunkční znaménka, potom písmena s oblými a šikmo kosenými tahy (a, e, o, y).

13 Rozšiřování (rozpalování) základních mezislovních mezer v řádku se provádí v opačném pořadí než při stahování – tj. nejdříve tam, kde písmena okolo mezery mají víceméně svislou kresbu (např. m/n, i/p atp.), dále oblé či šikmé tahy (m/e, v/i atp.) a tak dále.

14 Mezery by se při úpravách sazby měly spíš stahovat než rozpalovat.

15 Verše a titulky se sázejí se základními mezislovními mezerami (čl. 6), za tečku, čárku atp. se dává zúžená mezera (čl. 10). Sazba se obvykle nezarovnává, slova se nerozdělují, předložky a spojky se přetahují na následující řádek. Přesahuje-li verš šířku sazby, přenášejí se jeho poslední slova na pravou stranu následujícího řádku.

16 Sazba volně řádkovaná (tzv. na praporek) má mezislovní mezery podle čl. 15; řádky se nezarovnávají, slova se mohou (ale nemusí) rozdělovat. Okraj takové sazby nemá být příliš »rozevlátý«, tj. rozdíly délky sazby sousedních řádků nemají být výrazně rozdílné a vytvářet na okraji velké zuby.

17 Vyrovnávání sazby je jakási »optimalizace« světlosti, kterou vytvářejí sousední dvojice písmen. Počítačová terminologie má pro tento jev výraz »kerning«. V moderních počítačových programech umožňují písmové sady uživatelské nastavení optimalizace sousedních dvojic znaků. – Slovo TABULE má mezi písmeny nerovnoměrnou světlost – mezi T+A velkou, mezi U+L malou a různě odlišnou v ostatních případech. V klasické sazbě se při vyrovnávání rozšiřoval odstup písmen, mezi nimiž byla malá světlost (zde U+L) na úroveň opticky srovnatelnou s dvojicí, která měla největší světlost (zde T+A). Postupovalo se diferencovaně k dosažení optimálního výsledku. Počítačová sazba umožňuje kromě rozšiřování rozestupů na rozdíl od kovové sazby vcelku pohodlné zužování, a proto lze postupovat i tak, že nejprve zmenšujeme světlost mezi dvojicemi písmen s velkým odstupem (zde T+A). – Vyrovnává se především verzálková sazba od stupně písma zhruba 24 bodů, ale ve větších stupních písma je někdy vhodné vyrovnávat i sazbu minuskovou.

18 Prokládání sazby znamená zvětšování odstupu mezi řádky. Sazba stejného významu zachovává stejný způsob prokládání. Hodnotu prokladu lze vyjadřovat jednotkou – obvykle počtem bodů, popř. milimetrů či jinak –, anebo je zahrnuta v hodnotě tzv. »kuželky«. Sázíme-li text z písma velikosti 10 bodů a nepoužíváme žádný proklad (zváno též »kompresní sazba«), označuje se taková sazba 10/10, tj. stupeň/kuželka. Při použití 1bodového prokladu se taková sazba označuje 10/11, kdy se hodnota prokladu připočítává ke stupni písma (1+10) a dohromady udává velikost kuželky (11). Obdobně se sazba 11bodovým písmem při 2bodovém prokladu značí 11/13 (kuželka minus stupeň písma = proklad).

19 Velikost prokladu závisí na stupni písma a šířce sazby. Například čím menší písmo a současně větší šířka sazby, tím by měl být proklad větší. V úzké sazbě (např. vícesloupečné encyklopedie) proklad nemusí být žádný; podobně je tomu např. u deníků, kde je důležitým hlediskem také úspora místa. Ve verzálkové sazbě je potřebný větší proklad než při sazbě stejnou velikostí písma, ale minuskami.

20 Odstavec začíná vždy na novém řádku, a to buď zkraje, anebo s odsazením-zarážkou. Podle způsobu grafického uspořádání odstavců se řídí pravidla pro východový řádek (= poslední řádek odstavce).

21 Odstavec bez zarážky, kdy sazba začíná na levém kraji, vyžaduje aby východový řádek končil alespoň čtverčík před pravým krajem sazby – jinak by se dva sousední odstavce »slily« v jeden a hranici odstavců by nebylo možno rozeznat. – Tomuto »nebezpečí« čelí úpravy, kdy je v sazbě meziodstavcový přídavný proklad, obvykle jednořádkový; avšak i zde jsou k nerozeznání hranice odstavců, pokud první z nich končí plným východovým řádkem v patě stránky nebo sloupce.

22 Odstavec se zarážkou obvykle mívá čtverčíkové odsazení. V tomto případě by východový řádek měl být delší než je hodnota odstavcové zarážky a končit buď čtverčík od pravého okraje sazební šířky, anebo vyplňovat celý řádek. – Je-li odstavcová zarážka širší, např. tříčtverčíková, obtížně se dodržuje zásada »východový řádek vždy delší než hodnota zarážky«; pro pravý konec východového řádku pak platí totéž, co v předchozí větě. – Odstavcová zarážka menší než čtverčík je považována za nevhodnou (pro špatnou rozeznatelnost neplní základní grafickou funkci – snadné rozpoznání začátku odstavce).

23 Odstavcová zarážka při sazbě různými stupni písma – např. v knize, kde vedle hlavního textu mohou být vysvětlující odstavce sázené menším stupněm písma – zůstává stále stejná, přičemž se řídí podle základního písma.

24 Odstavec s předsazením (předrážkou) má první řádek zkraje a »zarážky« od druhého řádku. V textové sazbě (rejstříky) je předrážka obvykle čtverčíková. V pořadové sazbě (číslovaný přehled) se hodnota předrážky určuje podle nejširší číslovky (plus tečky plus mezery). – Pro předsazované odstavce platí pravidla z čl. 21 a 22 jen v potřebné míře.

25 Vyznačování znamená zvýrazňování textu. V zásadě se provádí sazbou jiným řezem základního písma. Za způsob vyznačování se považuje také prostrkávání. – Existují výjimky (např. telefonní seznamy, slovníky atp.), kde se k vyznačování používá jiný druh písma, např. k základnímu písmu Times třeba tučná Helvetica apod. – Vyznačovacím písmem se sázejí písmové znaky, značky i interpunkce, tvoří-li součást vyznačovaného textu; pokud např. interpunkční znaménko, přiléhající k vyznačovanému úseku, platí pro celou větu, sází se základním písmem. Příklady:
Na 1. pád se ptáme otázkami kdo?, co?
Na 1. pád se ptáme otázkami kdo?, co?
Co je to deus ex machina?
Co je to deus ex machina?
Podobně se sázejí i závorky, příklad:
Celosvětově důležitých platitel není mnoho (dolar, libra, euro, jen).
Celosvětově důležitých platidel není mnoho (dolar, libra, euro, jen).
Jednotlivé způsoby vyznačování viz čl. 26–30.

26 Vyznačování kurzívou je nejobvyklejší varianta k základnímu (stojatému) řezu písma, optimální vzhledem k zachování rovnoměrného zabarvení stránky. Je třeba dávat pozor na případy, kdy se stýká poslední kurzívový znak se stojatým interpunkčním znaménkem, např. vykřičníkem nebo závorkou, aby se kresby obou znaků neslévaly. V takovém případě je třeba mezi tyto dva znaky vřadit potřebnou mezerku.

27 Vyznačování (polo)tučným řezem je účelné např. v učebnicích či slovnících, v ostatních případech je tento způsob třeba uvážit, neboť přemíra (polo)tučného textu výrazně ruší šeď stránky. – Při kombinaci několika způsobů vyznačování se nedoporučuje k obyčejnému řezu polotučný i tučný řez současně.

28 Vyznačování (polo)tučnou kurzívou je v odůvodněných případech možné s tím, že platí, co je uvedeno v čl. 26 a 27.

29 Vyznačování kapitálkami se používá při slavnostnějších úpravách sazby, také v sazbě odborné a vědecké, při citacích cizích jmen, jmen autorů nebo názvů děl. Při sazbě kapitálek se všechna »velká« písmena sázejí normálními verzálkami a pouze »malá« písmena jsou pak kapitálkami. Veškerá interpunkce (tečky, čárky, spojovníky, pomlčky, závorky, …) jakož i číslice jsou sázeny »normálním« písmem. Příklad: BEDŘICH SMETANA, SKLADATEL (1824–1884).
Je třeba používat správné kapitálkové písmo; pokud pro sazbu kapitálkových znaků zmenšujeme používaný stupeň písma (a »kapitálky« pak sázíme verzálkami zmenšené velikosti písma), narušujeme tím jednotný charakter písmového duktu.

30 Vyznačování prostrkáváním je krajní způsob, který používáme, není-li možno zvolit jinou variantu vyznačování. Prostrkávání totiž sazbu »rozbíjí« a ruší šeď stránky. Při prostrkávání se všechny znaky od sebe stejnoměrně oddalují rozumně zvolenou mezírkou – příliš malá nepřinese očekávaný efekt, příliš velká poutá pozornost, slova »trhá« a narušuje čtenářův vjem. Prostrkávají se rovněž mezislovní mezery ve vyznačovaném úseku. Poloviční hodnotu prostrkávací mezery volíme u mezery před prvním a za posledním slovem vyznačovaného úseku a také u přisazovaných interpunkčních znamének (tečka, čárka, odsuvník, dvojtečka, středník, otazník, vykřičník, uvozovka, závorka). – Nedoporučuje se prostrkávat kurzívu, je to nežádoucí z hlediska špatné čitelnosti. (Prostrkání jako oblíbený způsob vyznačování je někdy spíš setrvačností přechodu z psacího stroje na počítač.)

31 Slitek je dvojice písmen s přečnívajícím obrazem, což se u některých skupin písmen řeší společnou kresbou, takže např. »ff«, »fi« nebo »fl« je jediný znak. Užívá se pouze ve slovním základu (trafika, vafle), nikoli ve slovech složených nebo na hranici předpony a slovního základu (šéflékař, auflassen). Slitek se nepoužívá v prostrkávané nebo vyrovnávané sazbě.

32 Dělení slov – obecně: Řídí se pravopisnými pravidly s přihlédnutím k estetickým hlediskům. V zásadě je každé pravopisně správné dělení možné (v úzké sazbě do 30 znaků na řádek to platí absolutně), avšak v sazbě neoddělujeme jedno písmeno (a-moleta, kaka-o), skupinu vypadající podivně nebo nezvykle (vr-hl), nebo takovou, která dává oddělené části slova hanlivý význam (ná-držka, se-kunda, ser-žant). Vyhýbáme se většímu počtu dělení pod sebou; klasická typografie připouštěla trojí dělení pod sebou, poslední verze pravidel (1985) toleruje jako maximální počet dělení pod sebou šestkrát. – Se zvětšující se šířkou sazby potřebnost dělení slov klesá.

33 Dělení slov je optimální provádět v místech švů složených slov (karlo-varský, prvo-republikový, trans-portovat) a dále podle skladby na místech, kde se ke slovnímu základu připojují předpony, přípony a koncovky (nad-průměrný, se-stava, roz-ložit, kopa-ná, nahra-dit).

34 Dělení slov je dále možné na hranicích slabik. Slova se skupinou souhlásek se dají dělit různým způsobem (se-stra, ses-tra, sest-ra); protože způsob dělení by měl být v sazbě jednotný, dělíme taková slova s ponecháním jedné souhlásky na konci řádku (ses-tra, podobně čer-stvý).

35 Dělení slov složených v místě spojovníku je optimální, avšak česká pravopisná pravidla požadují zopakovat v takovém případě spojovník i na začátku následujícího řádku: rakousko-/-uherský. Opakování spojovníku umožňuje rozpoznání odlišného významu slov: žluto-/zelený (= žlutý odstín zelené barvy); žluto-/-zelený (= žlutý a zelený).

36 Dělit do dvou řádků se nemá zkrácený titul a příjmení nebo zkratka křestního jména a příjmení (dr./Novák, L./Pilař), číslice a název nebo jednotka počítaného předmětu (30/kg, 5./díl, tab./7), den a měsíc vyjádřený číslem (6./1.) a zkratky (a./s., t./r.). V podobných případech je třeba celý výraz přetáhnout do následujícího řádku, anebo si lze pomoci vhodným rozepsáním zkratky (doktor/Novák, Luboš/Pilař; 30/kilogramů, pátý/díl; tabulka/sedm; 6./ledna – lze však ponechat např. 6. 1./2004 atp.).

37 Spojovník se používá při dělení slov a jako spojovací znaménko ve složených výrazech. Sází se vždy těsně k okolnímu písmenu, eventuálně těsně z obou stran. Viz též čl. 35 k dělení do dvou řádků v místě spojovníku. – Příklady správného užití spojovníku: Rimskij-Korsakov, Frýdek-Místek, zastávka Klatovy-město, Praha 8-Bohnice, Brno-Líšeň, propan-butan, make-up, pop-art, moucha tse-tse, PEN-klub, Rh-faktor, programátor-analytik, žena-vamp, labsko-oderský, červeno-bílý (= červený »a« bílý, např. prapor) a ve všech případech oddělování číslic nebo skupin písmen a číslic na bankovkách, losech, autoznačkách, označeních různých výrobních čísel (ISBN 80-901824-3-7) atp.

38 Jednohláskové předložky a spojky, jak neslabičné (k, s, v, z), tak slabičné (a, i, o, u), minusky i verzálky, nesmějí zůstat na konci řádku.

39 Interpunkční znaménka – tečka, čárka, dvojtečka, středník, vykřičník, otazník – se sázejí těsně za poslední písmeno slova. (Kromě tečky a čárky se předpokládá, že ostatní znaky mají zepředu tzv. »nálitek«, přídavnou mezerku zhruba ve velikosti 1/8 čtverčíku.)

40 Tři tečky, nahrazující nevyslovený text, mají speciální znak, kde jsou mezi tečkami mezírky – tento znak je tedy širší než tři samostatně k sobě přisazené tečky. Krajní tečky »trojtečky« by měly mít tzv. »nálitek«, aby mohly být těsně připojeny ke slovu (ať již zepředu, nebo zezadu) a přitom byly od krajního znaku slova odděleny stejnou mezerkou, jako jsou vzájemně od sebe odděleny jednotlivé tečky. – Podle smyslu věty může trojtečka stát i osamocena, oddělená z obou stran normálními mezislovními mezerami. Sázet jiný počet teček (dvě, čtyři, …) je nesprávné kromě případů, kdy tečky vymezují přesný počet scházejících písmen (na mně si vezmete h....!).

41 Odsuvník (apostrof) nahrazuje písmeno a je třeba ho sázet správným znakem (u patkových písem má tvar malé číslice 9 s vyplněným bříškem, je to vlastně kresebně týž znak jako čárka, jen povýšený k horní dotažnici). Přisazuje se vždy těsně (někdy z obou stran): pad’ (padl), d’Artagnan, van’t Hoff, c’est la vie. Ve výtvarné typografii se odsuvník užívá pro zkrácení označení letopočtu – např. ’68 (1968).

42 Pomlčka ve větném (interpunkčním) významu se odděluje od slov z obou stran mezerou, přičemž smí zůstat na konci řádku, avšak nemá jí řádek začínat. (Výjimkou je samozřejmě případ, kdy je pomlčka užívána místo uvozovek k označování přímé řeči.) Pokud má být za pomlčkou další interpunkce (tečka, čárka, závorka, otazník, vykřičník), přisazuje se těsně. Rovněž potřebná interpunkce, sázená před pomlčkou (závorka, uvozovka), se přisazuje bez mezery.

43 Pomlčka ve významu »a«, »až«, »od do«, »versus« se k výrazům z obou stran sází bez mezery a nemůže ani zůstat na konci řádku, ani se nesmí převést na začátek následujícího řádku; v nezbytném případě, kdy by se v místě pomlčky musel výraz dělit, je nutné pomlčku nahradit odpovídajícím výrazem. Příklady: strany 38–41 (až); otevřeno 9–17 hodin (až; od 9 do 17); dvojice Suchý–Šlitr (a); utkání Sparta–Slavia (proti, versus), rychlík Děčín–Břeclav (z … do). Nesprávně je: otevřeno od 9–17 hodin (slovo »od« je nadbytečné).

44 Pomlčka nahrazující celé měnové hodnoty se přisazuje těsně za desetinnou čárku, např. Kč 75, (pozor, v opačném pořadí se sází: 75 Kč bez pomlčky). Viz též čl. 52.

45 Pomlčka v ostatních případech se používá především jako znaménko »minus« 7 – 3 = 4 (oddělena zúženou mezerou, výraz 7 – 3 se nedělí do dvou řádků), –3 stupně Celsia (pomlčka k číslici těsně); k označení rošády v šachové notaci 0–0 nebo 0–0–0 (sází se k nulám těsně); ve výčtech při opakování slov (v rejstřících – každá pomlčka zastupuje slovo, a proto se odděluje mezerou); k zesílení platnosti se pomlčka může ve větě opakovat: Už mi s tím – – – (odděluje se mezerami). Při opakování slov ve výčtech je někdy pomlčka nahrazována znakem »tilda« ~, který přejímá stejná sazební pravidla.

46 Uvozovky a závorky se sázejí těsně k výrazům nebo větám, které se do nich dávají. Uvozovky, resp. závorky při kombinaci písmových řezů viz čl. 25.

47 Uvozovky v češtině mají obvykle podobu „“ a »« (rovněž jejich »jednoduché« varianty). Je-li třeba uvnitř uvozeného textu další označení, používá se odlišný typ, např. (schematicky): Xxx zzz xxx.Xxx »zzz« xxx. V případě, kdy by dvojitá a jednoduchá uvozovka přiléhaly k sobě, je nutno je mírně oddělit (1/8 čtverčíku), aby nevznikla »trojitá« uvozovka.

48 Závorky jsou obvykle kulaté () a hranaté []. Je-li třeba v úseku, který je již v závorce, dát text znovu do závorky, použije se jiný typ závorek. V textové sazbě se obvykle užívají závorky hranaté uvnitř oblých, na rozdíl od sazby matematické, kde je tomu naopak (čl. 73). – Zasahuje-li kurzívový výraz do obrazu stojaté závorky, postupujeme podle čl. 26.

49 Shluk (interpunkčních) znamének popsaných v čl. 39–42, 44 a 46–48 se sází bez mezer, tzn. až čtyři znaménka mohou být těsně za sebou, např.: (»– nikdy se nevzdám!«), nebo: Kč 299,–.

50 Zkratky slov, výrazů, titulů a další se zakončují tečkou, avšak existuje několik ustálených zkratek, které jsou bez tečky. Lze užívat pouze obecně vžité zkratky. Zkratky mohou kombinovat malá i velká písmena. Na začátku věty se zkratka nahrazuje celým výrazem. Příklady některých zkratek: aj. (a jiné), ap. i apod. (a podobně), a. s. (akciová společnost), CSc. (kandidát věd), čj. i č. j. (číslo jednací), č. j. (číslo jednotné), DrSc. (doktor věd), ing. i Ing. (inženýr – uvnitř věty s malým písmenem), JUDr. (doktor práv), mld. (miliarda), npor. (nadporučík), odd. (oddělení), prof. (profesor), Sb. (Sbírka zákonů a nařízení), šp. i špan. (španělský), tj. (to jest), t. r. (toho roku). – Iniciálové zkratky (ČR, NATO, …) se sázejí bez teček velkými písmeny. Bez teček jsou dále některé tradiční zkratky: bři/bří (bratři/bratří), ca/cca (cirka = asi), čec (červenec), dtto (detto = totéž), fa … fou (firma … firmou), ks (kus), pí (paní). Při sazbě zkratek se používá zúžená mezislovní mezera (čl. 10). Ve verzálkové sazbě zůstává zachována grafická podoba zkratek, tj. např. DrSc. (nikoli DRSC.).

51 Značky nahrazují slova, takže se oddělují (zúženou) mezerou podle čl. 10. Častějšími značkami jsou § (paragraf), & (et-ampersand), * (narození, poznámka), † (úmrtí), % (procento), ‰ (promile), ° (stupeň), dále značky pro průměr, úhlovou minutu a vteřinu (zároveň palec) a samozřejmě matematické značky (např. + – : = a další). Příklady: § 10–12 (paragrafy 10 až 12); Smith & Wesson; * 1850; † 1937; 70 % (sedmdesát procent) – ale 70% (sedmdesátiprocentní); 22 °C (dvaadvacet stupňů Celsia), 5 ° (pět stupňů) – ale 5° (pětistupňový), 50°36'15" s. š. (50 stupňů 36 minut 15 vteřin severní šířky); 3,5" (tříapůlpalcová) disketa; 3 + 2 = 5 atp.

52 Měrové jednotky a peněžní hodnoty jsou vlastně také zkratky, resp. značky. Značky měrových jednotek je třeba sázet v podobě, kterou jim určuje příslušná norma, tj. např. g (gram – ne: gr), l (litr – ne lt) atp. Značky peněžních měn (Kč, L, Y, $, €, …) se sázejí před číselný údaj peněžní sumy, je-li uveden desetinným číslem ($ 45,50), jde-li o číslo celé, klade se značka za číselné vyjádření (67 L). Desetinné označení celých peněžních částek se sází s desetinnou čárkou a pomlčkou (čl. 44); desetinné označení jiných celých hodnot (tj. nepeněžních) se sází s desetinnou čárkou a nulami (67,00 m). – Ve verzálkové sazbě zůstává zachována grafická podoba značek, tj. např. Kč nebo kWh (nikoli KČ nebo KWH).

53 Lomítko – / – má z hlediska sazby stejná pravidla jako spojovník (čl. 37), tj. užívá se obvykle uvnitř výrazů, k nimž je sázeno bez mezery a lze doporučit zopakování na začátku následujícího řádku, pokud se výraz rozděluje v místě lomítka. Příklady použití: zákon 127/2003 Sb.; č. j. 1286/34/vz/2005 (číslo jednací); 3/4 (tři čtvrtiny); ks/h (kusy za hodinu); Reflex 36/2004 (číslo časopisu a ročník); počítačová architektura klient/server; školní rok 2004/05; telefon/fax (stejné číslo pro telefonní i faxovou linku) atp. Jako nevhodné se v sazbě jeví možnost psaní data s lomítkem (např. 8/5 = 8. května), jako chybné pak např. Ústí n/L (pro »nad Labem« – správně: n. L.).

54 Čísla se v beletrii obvykle (zvlášť jde-li o nižší údaje – s výjimkou data) vyjadřují slovně.

55 Čísla určitá se sázejí arabskými (výjimečně římskými) číslicemi. Skupiny číslic nalevo i napravo od (někdy myšlené) desetinné čárky se oddělují zúženou mezerou (čl. 10) po třech. Neoddělují se pouze číslice ve čtyřmístných letopočtech (1989) a skupiny číslic, jejichž vyjádření je nematematické nebo podléhá jiným pravidlům (např. popisná čísla domů – 1048; označení norem ČSN 01 6910, ČSN EN 28601; označení výrobků nebo licenčních sériových čísel, PIN atp.). – Vícemístná čísla se vyjadřují zpravidla jednotně buď jen číslicemi, nebo jen slovy: 3 286 400 (nevhodně 3 miliony 286 tisíc 400, nesprávně 3 miliony 286 400). Lze připustit označení vyjadřující celé tisíce, miliony, miliardy atp.: 5 milionů; 460 tisíc atp.

56 Čísla v tabulkách se sázejí přesně pod sebe, pod sebou je také eventuální desetinná čárka.

57 Čísla řadová vyjádřená arabskými i římskými číslicemi se píší s tečkou. Jsou-li taková na konci věty, sází se jen jedna tečka, nikoli dvě. Při sestavách do sloupců se čísla pod sebe vyrovnávají podle zásady sázení číslic – jednotky pod jednotky, respektive tečky pod sebe.

58 Zlomky v běžném textu se sázejí jako čísla v desetinném vyjádření nebo pomocí lomítka: 0,6 nebo 3/5 (eventuálně 6/10). Při potřebě přesného matematického zápisu je třeba použít způsob s vodorovnou zlomkovou čárou, viz čl. 75).

59 Čísla a písmena spojená do jednoho slova nebo značky se sázejí bez mezery: 25krát, 10násobně, formát A4, bod 3c (viz též čl. 52). (Nesprávně je: 25-krát atp.!) K číselnému vyjádření se v češtině nepřisazují koncovky: před 10 lety (ne: 10ti).

60 Časové údaje se sázejí s tečkou mezi hodinami a minutami: 19.30 atp. Celé hodiny lze sázet 12.00 nebo 12 hodin. Minuty a sekundy se oddělují dvojtečkou, sekundy a desetiny nebo setiny se oddělují čárkou: 16.45:24,85 = šestnáct hodin, čtyřicet pět minut, dvacet čtyři celé a osmdesát pět desetin sekundy. Období lze vyjádřit pomocí pomlčky: 8.30–16.30 hodin.

61 Datum se sází obvykle ve tvaru den (řadová číslovka s tečkou), měsíc (řadová číslovka arabská nebo římská, popř. slovní vyjádření ve 2. pádě), rok (arabská základní číslovka bez vynechání prvního dvojčíslí), např.: 19. června 1956 nebo 19. 6. 1956 nebo 19. VI. 1956; způsob 19/6 1956 pro sazbu nedoporučujeme. Při vyjadřování období pomocí pomlčky lze u druhého letopočtu vypustit první dvojčíslí, je-li shodné: 1956–81 (ale 1891–1938). Při sazbě školního ročníku nebo sportovní sezony pomocí pomlčky nebo lomítka lze rovněž vynechat shodné první dvojčíslí: 1995/96 (ale ne 1999/00). – Je-li před datem místo (nebo den v týdnu), neodděluje se čárkou: V Praze 19. 6. 1956 nebo úterý 19. 6. 1956.

62 Telefonní čísla se sázejí v souladu s poučením »Jak uvádět své telefonní číslo« ve Zlatých stránkách. V zásadě jsou všechna telefonní čísla devítimístná a oddělují se zúženou mezerou (čl. 10) po třech: 123 456 789. Totéž číslo pro volání z ciziny má zápis + 420 123 456 789 (plus je přestupný znak). Uvedený způsob zápisu platí stejně pro pevné i mobilní linky. Kromě standardních čísel existují i zvláštní čísla, např. tísňových linek, informačních linek, popř. vnitřních linek ve větších firmách. Taková čísla, která mají méně míst než devět, se oddělují podle následujícího klíče: 123, 1234, 123 45, 123 456.
Sériové linky se sázejí s pomlčkou (od do): 987 654 321–5. – Telefonní čísla se nesmějí dělit do dvou řádků.

63 Poštovní směrovací čísla se sázejí jako pětimístná telefonní (čl. 62), tedy např. 111 50.

64 Webové a e-mailové adresy by se neměly rozdělovat do dvou řádků, neboť velmi záleží na přesnosti a čtenář by nemohl rozlišit, zdali spojovník, který v sazbě rozděluje adresu do dvou řádků, je součástí adresy, nebo nikoliv. Podle druhu publikace lze proto volit některý ze způsobů: 1. Odlišení výrazně jiným druhem písma, takže eventuální spojovník (sázený základním písmem) čtenáři zřetelně napoví, že do adresy nepatří; 2. Odlišení jinou barvou tisku (spojovník při rozdělení zůstává barvou základního písma); 3. Podtržením (spojovník se při rozdělení adresy nepodtrhne); 4. Číselnými odkazy v textu – např. (1), (2) atp., s úpravou v závěru článku na širší formát sazby nebo menším písmem, kde se rozdělení adres do dvou řádků vyhneme.

65 Úprava podřazených textů využívá normální odstavcové úpravy (odstavcová zarážka), anebo úpravy s předsazením, tzv. předrážkou (čl. 24) – řádková zarážka. Podřazenost lze označovat písmeny, číslicemi, popř. písmovými či grafickými znaky v určité posloupnosti. V »normální« odstavcové úpravě se podřazovací písmové znaky umisťují za zarážku v prvním řádku odstavce. V případě řádkových zarážek (předrážková úprava) se každý druhý a další řádek v odstavci zaráží tak, aby podřazovací znak v prvním řádku zůstal (vlevo) mimo text odstavce. – Pořadí podřazenosti lze označovat velkým písmenem s tečkou, římskou nebo arabskou číslovkou s tečkou, malým písmenem se závorkou, popř. arabskou číslovkou a písmenem se závorkou. Příklady oddělené středníkem: A.; IV.; 7.; c); 5a) atp. Za tečkami se pokračuje velkým písmenem, za závorkami malým. Jednotlivé body-odstavce podřazovaného úseku se zakončují středníkem, poslední bod-odstavec podřazovaného úseku končí tečkou. – Zarovnává se podle pravého okraje, tzn. podle teček nebo závorek. Protože římské číslice i písmena latinkové abecedy mají nestejné šířky, je tento způsob sazby poněkud problematický, a proto se dává přednost tzv. desetinnému třídění (čl. 67).

66 Pořadí podřazenosti při vícestupňovém členění: Jako základní podřazovací písmové znaky se používají římské číslice, dále verzálky v abecedním pořadí, potom arabské číslice, písmena malé abecedy a je-li potřeba, mohou se ještě zdvojovat (po a -b-c jako další podřazení aa, ab, ac, …).

67 Desetinné třídění je nejjednodušší i nejpřehlednější způsob pořadové sazby. Odbourává totiž složité vícestupňové »zarážkování« a efektivně umožňuje ještě daleko podrobnější členění než takové, které popisují čl. 65–66. Princip spočívá v tom, že se pro označení podřazenosti používají jen arabské číslice. Každý nižší stupeň podřazenosti je posunut o další číslici vpravo. Číslice mohou být členěny po skupinách oddělovaných zúženou mezerou (čl. 10), anebo zcela bez mezer oddělovány tečkami (za poslední číslicí tečka být nemusí). Každý řádek začíná stále od levého kraje sazby, jen začátek textu je stoupajícím počtem číslic »odsunován« více doprava. Pro výraznější vyznačování lze užít i polotučného řezu písma k označení »kapitol«. Více o desetinném třídění příslušná ČSN.

68 Tabulková sazba – obecně: Charakteristickým znakem tabulkové sazby je uspořádání do sloupců (kolonek, rubrik), přičemž není rozhodující, zdali jsou použity svislé a vodorovné linky. V moderní typografii došlo nejprve k opouštění oddělování sloupců svislými linkami, později i k vynechávání linek vodorovných, oddělujících tabulkové řádky. K oddělování tabulkových řádků lze použít přídavný proklad. Tabulkové řádky nebo sloupce se též někdy zvýrazňují slabým podtiskem, který se střídá s řádkem či sloupcem bez podtisku. Pokud není úprava tabulky důsledně linková (orámování silnou linkou, polotučná linka pod hlavičkou a oddělování všech tabulkových řádků a sloupců obyčejnou linkou), bývá tabulka ohraničena vodorovnými linkami alespoň nahoře a dole a nevynechává se ani linka pod hlavičkou. Linky v tabulce nikdy nesmějí přetínat text, resp. text nesmí do linek zasahovat.

69 Tabulková sazba – hlavní zásady: Tabulka se obvykle sází ze stejného druhu písma jako ostatní text, avšak písmem o stupeň až dva menším. V rámci jednotné úpravy lze připustit, aby se tabulky sázely zcela jiným druhem písma (třeba dbát, aby zvolená písma spolu harmonovala; čl. 3). Texty v jednotlivých tabulkových polích (tabulkové pole je vymezeno průsečíkem tabulkového řádku a sloupce) by se měly nacházet alespoň dva body od linek nebo od krajů podtisků. Texty tabulkových řádků by nalevo a napravo měly rovněž zachovávat tento minimální dvoubodový odstup. – Text v hlavičkových tabulkových polích začíná velkým písmenem; je-li tato hlavička dále členěná, v členěných tabulkových polích hlavičky již text začíná minuskou. Texty v tabulkových polích levého sloupce tabulky také začínají velkým písmenem. Právě zmiňované typy tabulkových textů mohou být od ostatního textu tabulek odlišeny i řezem (např. polotučně). – Odstavcová úprava tabulky by v zásadě měla být jednotná, tj. např. všechna tabulková pole na praporek zleva. Je-li výhodnější úprava tabulkových polí na osu, obvykle se levý tabulkový sloupec ponechává na praporek zleva. V odůvodněném případě lze různá zarovnání tabulkových sloupců kombinovat. Je nezbytné, aby číselné sloupce tabulky byly vyrovnány pod sebou podle pravidel pořadové sazby (čl. 57). V jednom tabulkovém sloupci by měly být stejnorodé údaje (tj. nikoli např. 0,653 mg; 200 m; 35 sekund) a ve vyjádření se stejnou měrnou jednotkou (tj. nikoli např. 0,125 mm; 26 m; 15 km). – Vertikální umístění textu v tabulkových polích poskytuje několik možností, přičemž vybraná varianta by měla být v tabulce zachována všude: text lze podle nejvyššího pole tabulkového řádku umisťovat nahoru, na prostředek, anebo dolů; nejméně komplikovaná bývá varianta s umisťováním textů nahoru.

70 Tabulková sazba – ostatní: Tabulka může mít název-titulek, který je umístěn mimo tabulku nad ní. Sází se úměrně větším písmem než text tabulky, popř. polotučným řezem. (Řeší se v souladu s celkovou úpravou publikace.) Je též možné název tabulky umístit do prvního tabulkového pole (průsečíku prvního, tj. hlavičkového, tabulkového řádku a prvního, levého sloupce), je-li volné, avšak je to třeba považovat za nouzové řešení. – Tabulková pole mohou obsahovat poznámkové odkazy, např. formou poznámkové hvězdičky nebo exponentových číslic. Tyto poznámky se sázejí pod tabulku, velikost písma poznámek je alespoň o stupeň menší než písmo tabulky; viz též čl. 95.

71 Matematická sazba – obecně – má používat dobře čitelné písmo se zřetelnou kresbou číslic (zejména jedničky) a standardní »půlčtverčíkovou« šířkou všech číslic. Není vhodné písmo s tzv. »skákavými« číslicemi. Je třeba mít k dispozici potřebný počet matematických znaků a značek. (K jednodušší sazbě lze používat písmo Symbol, avšak s ohledem na to, aby kresba jeho znaků působila vůči zvolenému základnímu písmu stejnorodě.) Pro serióznější matematickou sazbu musí mít zvolená písma i dostatečný počet řezů. Vždy je též nutno počítat i se zařazením písmen řecné abecedy. – Matematické symboly vyjádřené písmeny základního písma (v hlavním textu, ale i v indexech, exponentech atp.) se sázejí kurzívou. Stojatým řezem písma se sázejí: číslice, pokud nemají speciální rozlišovací funkci (pak se sázejí kurzívou); značky měrových jednotek (m, dl, s, W, N atp.); zkratky, zejména indexové (max, log, lim atp.); znaky funkcí a značky operací (log, sin, cos atp.). Ostatní případy musí být označeny zadavatelem v rukopise barevným podtržením a znaménky. Matematické značky (plus, minus, odmocnina, …) se sázejí vždy stojatým řezem písma.

72 Matematická sazba – mezery. Matematické značky (plus, krát, rovná se, větší než atp.) se oddělují zúženou mezislovní mezerou (čl. 10). Toutéž zúženou mezerou se oddělují i jednotliví členové zápisu. Viz dva jednoduché příklady: log 2a; exp (a + b)/c atp. Mezi číslicí a písmenným symbolem – 2a – se mezera nedělá (kromě znaků funkcí a operací). Za symbolem vyjádřeným písmenem nesmí následovat číslice těsně, pak se obvykle použije násobicí znak: 13x ale x . 13 (nikoli x13) atp. Součiny číslicových koeficientů se nesázejí s mezerou, ale musí mít mezi sebou znak násobení: 3 . 6 (nikoli 3 6) atp.

73 Matematická sazba – závorky. Zásadně se nepoužívají závorky kurzívového řezu. Pět nejčastěji používaných druhů: oblé (), hranaté [], složené-svorky {}, dvojité (zdvojená kresba hranatých), lomené <>. Posloupnost dvou druhů je [()], posloupnost tří druhů {[()]}.

74 Matematická sazba – indexy a exponenty. Index svým spodkem dosahuje ke spodní dotažnici, exponent svým vrchem k horní (akcentové) dotažnici, přičemž v obou případech jde o čísla, která mají zhruba poloviční obraz oproti normálním číselným znakům. Index a exponent se sázejí stojatým řezem písma. Indexy a exponenty mohou být vzhledem k symbolu napravo i nalevo. Vyskytují se případy, kdy se exponent a index sázejí přesně nad sebe (také v chemické sazbě, kde stojí nalevo od značky chemického prvku).

75 Matematická sazba – vzorce a zlomky. Projevuje se tendence o co nejjednodušší sazbu vzorců. Jedním z výsledků těchto snah je používání lomítka (šikmé čáry) namísto klasické vodorovné zlomkové čáry, takže sazba původně dvouřádkového vzorce se redukuje na jednořádkové vyjádření: x = (a + c)/(db). Rovněž se vžilo místo vodorovné zlomkové čáry používání záporného mocnitele a také používání odmocnítka (kořene V) bez horizontální linky atp. – Je-li potřeba vyjádřit jednodušší zlomek v klasickém tvaru (čitatel, vodorovná zlomková čára, jmenovatel) v běžné řádkové sazbě, lze toho dosáhnout s použitím exponentových a indexových znaků. V případech rozsáhlejších vzorců nebo vyloženě matematické sazby se sází tzv. dvouřádkově, kdy v horním řádku se sázejí základním písmem čitatelé, v dolním řádku jmenovatelé. Zlomková linka-čára by měla být o 2 body širší než je rozsáhlejší výraz (v čitateli nebo jmenovateli). Další symboly, písmena, číslovky, značky se vertikálně sázejí středem své kresby tak, aby byly na střed vůči zlomkové čáře, tj. např. znaménko plus nebo minus by mělo mít vorodornou část své kresby v úrovni zlomkové čáry atp. Rovnice – viz poslední věta čl. 77.

76 Matematická sazba – dělení vzorců. Rozdělování vzorců do více řádků se snažíme vyhnout. Ve vícesloupečné (např. časopisecké) sazbě je účelné v textu na místě vzorců dělat odkazy a jednotlivé vzorce pak souhrnně sázet přes dva (tři, …) sazební sloupce. Nelze-li se rozdělení vzorců vyhnout, je přípustné dělit především u značek =, <, > a odvozených (tj. přibližně, zaokrouhleno, »větší nebo stejný«, …), pak u plus, minus, plusminus. Méně vhodné je rozdělovat u značek násobení nebo dělení; ještě méně vhodné je rozdělovat uvnitř závorek. Při dělení vzorce se vždy opakuje značka, kterou řádek končí, na začátku následujícího řádku.

77 Úvod do pravidel sazby chemických vzorců. Značky chemických prvků se vždy sázejí ze stojatého písma, nikdy kurzívou. Chemické vazby se vyjadřují linkou, jejíž síla kresebně odpovídá např. pomlčce nebo rovnítku používaného písma. Valenční čáry jsou jednoduché, dvojité (dvojné vazby) a trojité (trojné vazby). Sázejí se bez mezer těsně ke znaku. Valenční čáry jsou vodorovné, svislé i šikmé. – Ke značení valenčních elektronů a elektronových párů se používá znak tečka na střed kuželky, dvojtečka a linka. Pro zápis vodíkových vazeb se používá znak trojtečka, umístěný na střed sazební kuželky, přisazuje se bez mezer. – K zápisu látek hydratované formy (vzorec krát »n« molekul vody) se používá normální tečka oddělená z obou stran zúženou mezerou (čl. 10). – Strukturní vzorce mohou zabírat výškově i několik řádků sazby. – Ve skupině rovnic sázených na samostatných řádcích musí být znaky oboustrannosti pod sebou (vyjádřené rovnítkem, jednosměrnou šipkou nebo obousměrnými šipkami).

78 Podrobněji o matematické a chemické sazbě pojednávají některé publikace (viz sekce Literatura). V ČR se vědecké sazbě dlouhodobě věnuje nakladatelství Academia, které k tomuto účelu vydává návody. Jako vzor dobře poslouží i studium některé vydané publikace tohoto nakladatelství.

79 Sazba cizích jazyků – obecně. Objednavatel by měl vždy poskytnout pokyny pro sazbu příslušného jazyka. Tak jako v češtině se i v dalších jazycích průběžně upravuje gramatika, mění pravopis a vývojem procházejí také typografické zvyklosti. Někdy se liší pravidla při sazbě téhož jazyka i podle místa určení – angličtina pro Velkou Británii a pro USA či Kanadu, španělština pro Španělsko a pro latinskoamerické země atp. Proto lze na obecné pokyny spoléhat jen v omezené míře.

80 Anglická sazba. Obecně: Snaží se vyhýbat rozdělování slov, takže téměř nedělí (i za cenu stahování či rozpalování mezer mezi písmeny nebo ponechávání uzoučkých či velmi širokých mezislovních mezer). Častěji používá velké začáteční písmeno – v nadpisech u všech slov kromě předložek, spojek a citoslovcí, v pojmenování dnů v týdnu a měsíců v roce, u zájmene »já« – I. Akcentované znaky angličtina nemá. Často se užívá odsuvník, přisazovaný těsně k předchozímu písmenu. Interpunkce se sází jako v češtině. Odlišnosti: Pomlčka se sází z obou stran těsně. Uvozovky začáteční i koncové jsou umístěny k horní dotažnici (tzv. typ 66…99 – kresba, kdyby se »bříška« v číslicích zaplnila), k dalšímu uvození se používají uvozovky jednoduché (6…9). Spojovník se v místě rozdělení do dvou řádků na začátku následujícího řádku neopakuje. Číslice: V anglické i americké sazbě je desetinná tečka, zatímco k oddělování stovek od tisíců, tisíců od milionů atd. se používá čárka (pět tisíc = 5,000; číslo pí = 3.14). Řadové číslovky s koncovkou (1st, 2nd, 3nd, 4th atp.); zastarale se koncovka sází jako exponent. Zkratky: S tečkami bez mezer (e.g., i.e., P.O.B.), iniciály křestních jmen s mezerami (G. B. Shaw).

81 Německá sazba. Obecně: Je velmi podobná našim zvyklostem. Používá akcentovaná písmena s dvojtečkou a speciální znak tzv. ostré s, které se nedávná reforma pravopisu snaží odstranit (toto písmeno má pouze minuskovou podobu – vypadá zhruba jako řecké písmeno beta – a ve verzálkové sazbě se nahrazuje SS). Němčina využívá slitky ff, fi, fl a ft (pouze v základu slova). Všechna podstatná jména začínají verzálkou, kterou mají na začátku i některá přídavná jména a zdvořilá oslovení (Ihr, Sie). Spojovník: Používá se místo opakování společné části slova, mezi částmi vlastních jmen, v přivlastňovacích spojeních (Wagner-Oper) a v dalších spojeních. Při dělení slov v místě spojovníku se spojovník na dalším řádku neopakuje. Uvozovky: Jako v češtině. Zkratky: Se zúženou mezislovní mezerou (d. h., z. B. atp.). Dělení slov: Nelze dělit spojení ch, ph, sch, sp, st, th. Dělí-li se ve spojení ck, mění se c v k (Zucker = Zuk-ker). Pokud se dělí v místě složeného slova, z nějž byla vypuštěna jedna hláska (Nussack, Schneeule), dělí se, jakoby slovo mělo všechny hlásky (Nusssack, Schneeeule); vypouštění hlásek nová reforma pravidel zakázala. Popsané zásady by měly mít ve svém algoritmu subprogramy pro dělení slov.

82 Francouzská (italská) sazba. Obecně: Má řadu akcentovaných písmen s dvojtečkami, stříškami, zpětnou čárkou a »c« s tzv. cedile-ocáskem. Kromě tohoto znaku se akcenty u verzálkových textů vynechávají. Spřežka je oe, přičemž by se měl používat slitek. Velká začáteční písmena jsou výjimečná, méně používaná než u angličtiny nebo němčiny, o něco častěji než v češtině. Číslovky se sázejí jako v češtině. Odlišnosti: Zvláštní postavení číslovky jedna se projevuje při psaní dat i řadových číslovek, kdy se k číslovce jako exponent přisazuje koncovka. Uvozovky: Přednostně tzv. špičaté, špičkami ven a oddělené od přilehlého slova zúženou mezerou (zhruba 1/6 čtverčíku). Interpunkce: Jako v češtině s výjimkou znaků : ; ? !, které se oddělují od slova zúženou mezerou (1/6 čtverčíku). Zkratky: Jako v angličtině (čl. 80). Dělení slov: Nedělí se souhláskové skupiny bl, br, ch, cl, cr, dr, fl, fr, gl, gn, gr, lh, ph, pl, pr, th, tr, vr; němé koncovky –aient, -ait, -ent; skupina samohlásek tvořící výslovnostní slabiku. – – – Italská sazba kombinuje pravidla sazby francouzské a španělské (čl. 84) (zkratky, uvozovky, řadové číslovky); čísla po třech místech odděluje tečkou. Jako jediné zvlášní znaky má samohlásky se zpáteční čárkou.

83 Ruská sazba. Obecně: Používá se azbuka. Záporová slovesa se sázejí zvlášť (ně viděl). Jména příslušníků národů začínají malým písmenem. Slova cizího původu se přepisují podle výslovnosti. Číslovky: Za řadovými se nesází tečka, ale pádová koncovka oddělená spojovníkem sázeným z obou stran bez mezer (kromě čísel římských a dat). Pro římskou pětku se používá verzálkový znak písmene »u „. Ostatní jako v češtině. Uvozovky: Nejčastěji špičaté, špičkami od sebe těsně k přiléhajícímu slovu. V beletrii se často přímá řeč uvozuje pomlčkou. Zkratky: S tečkami bez mezer obdobně jako anglická sazba (čl. 80). Dělení slov: Podle zásad obdobných češtině; neodděluje se zvratné »sja«, měkký a tvrdý znak zůstává na konci řádku.

84 Španělská (portugalská) sazba. Obecně: Proti češtině neobvyklým akcentovaným znakem je »n« s vlnovkou a přehlasované »u«. Odlišnosti: Španělština nemá odsuvník, ten se používá jen v cizích výrazech. Pomlčky se přisazují těsně ke slovu nebo k větě, náležejí-li do nich (ze druhé strany takto sázených pomlček však normální mezera je). Věty tázací (končící otazníkem) a rozkazovací (končící vykřičníkem) mají na začátku tento znak obrácený. Je-li věta tázací i zvolací zároveň, začíná obráceným otazníkem a končí normálním vykřičníkem. Uvozovky: Rovnocenně špičaté, hroty od textu (k němuž přisazované bez mezery) nebo anglické (66…99 – obě nahoře). Číslovky řadové: Za arabskou číslovkou s tečkou se nad tečku formou exponentu přisazuje koncovka (o, a ); moderní gramatika kromě toho zavádí psaní bez koncovky (jako v češtině). Ve Španělsku se stovky od tisíců atd. oddělují tečkou, v Latinské Americe čárkou (a namísto desetinné čárky se pak sází tečka). Zkratky: Jako angličtina (čl. 80). Dělení slov: Dělí se podle slabik, mezi dvěma a více souhláskami, podle složení slov, je-li zřetelné. Nedělí se samohláskové dvojhlásky a trojhlásky a skupiny bl, br, ch, cl, cr, dr, fl, fr, gl, gr, ll, pl, pr, rr, tr. – – – Portugalská sazba je velmi podobná španělské, má jen víc akcentovaných znaků a pomlčky sází z obou stran s mezerami tak jako např. čeština.

85 Lámání knih a časopisů – úvod. Zlom knih a časopisů se řídí všemi dosud popisovanými pravidly sazby. Mohou se však vyskytovat některé odůvodněné výjimky, anebo je třeba řešit další případy, které pravidla sazby nestanovují. Základním hlediskem je vkus, logika, účelnost, smysl pro jednotu celku a přehlednost grafického řešení. Inspiraci při řešení neobvyklých situací lze hledat u publikací podobného charakteru, které vyšly již dříve. Lze též konzultovat s některou autoritou, u nás např. v okruhu příslušně odborně zaměřených škol (grafická průmyslovka, VŠUP atp.), vzdělávacích institucí (Grafia Consulting), popř. graficky zaměřených časopisů, v jejichž redakčních radách zasedají zkušení grafici a výtvarníci. – Dále popisovaná pravidla platí pro knihy a v úměrné míře i pro časopisy, resp. noviny. V novinové sazbě, vzhledem k minimálním časům na přípravu sazby a s ohledem na krátkou životnost tiskoviny lze tolerovat větší odchylky od pravidel sazby.

86 Umístění částí a náležitostí knih Na lichou stránku se umisťuje značka nakladatele, patitul (někdy bývá spojeno do jedné stránky), titul, mezititul, obsah a tiráž. Na liché straně také jsou nebo na ní začínají předmluva, úvod a první kapitola. Na sudou stránku se umisťuje protititul (frontispis) a část vydavatelských záznamů (copyrighty, ISBN); při nedostatku místa se na sudou stránku může umístit poděkování a tiráž. Další náležitosti knihy (věnování, druhá a další kapitoly, doslov, seznam literatury, rejstřík atp.) se umisťují podle úvahy grafického úpravce, zásadně však vždy na samostatnou stranu. V textové části knihy je nepřípustný vakát na liché stránce.

87 Řádkový a stránkový rejstřík se zjišťuje průsvitem listu. Musí se krýt první a poslední řádek strany a stránkové číslo. Výška stránky se určuje jednotně pro celé dílo počtem řádků základního písma (platí i při vícesloupcové sazbě).

88 Stránková zarážka a východová stránka Text začátků kapitol může začínat nahoře na stránce, ale často se používá tzv. stránková zarážka, určená počtem řádků, o něž začíná kapitola níž oproti stránkovému rejstříku. Začíná-li text kapitoly např. na 11. řádku, má kniha 10řádkovou stránkovou zarážku. – Východová stránka (poslední strana kapitoly) má mít alespoň 5 řádků textu; ideálně by měla mít vždy alespoň o jeden řádek víc než kolik řádků činí hodnota stránkové zarážky (takové pravidlo se v praxi obtížně dodržuje a při stránkové zarážce větší než zhruba pět řádků činí při lámání značné problémy).

89 Titulky mají být sázeny ze stejného druhu písma jako hlavní text, popř. z písma, které se základním písmem harmonuje (čl. 3). Pořadí důležitosti titulků se pro celé dílo určuje jednotně, stejně jako způsob úpravy titulkových řádků zkraje, na střed nebo se zarážkou. V titulcích se nesmějí dělit slova, předložky a spojky se přesunují na další řádek. Titulky (resp. mezititulky) různých stupňů se zalamují na počet řádků základního textu, kdy např. mezititulek 1. stupně je rozpočítán na 5 řádků (2 řádky mezera nad ním, mezititulek přes 2 řádky a mezera 1 řádek pod ním atp.).

90 Záhlaví (zápatí) rozlišujeme živé (na každé stránce nebo dvoustránce se celý text nebo jeho část mění) a neživé (v celém díle je stejný text, např. název díla). Záhlaví (zápatí) se sází o 1–2 stupně menším písmem než je písmo základní, popř. ještě menším, je-li k sazbě záhlaví či zápatí použito verzálek; lze použít i jiný, ale harmonující druh písma (čl. 3). Záhlaví (zápatí) se od textu odděluje obvykle alespoň řádkovou mezerou; k oddělení se může použít i linka, popř. záhlaví (zápatí) může být tištěno jinou barvou atp. – Záhlaví (zápatí) zvětšuje sazební obrazec.

91 Marginálie jsou úzký sloupec na vnějších okrajích dvoustránky, kde je sázeno vyznačovacím (polotučným) písmem o 2 stupně menším než je základní písmo. Mezera od sazebního sloupce je alespoň 6 bodů. Marginálie se sázejí na praporek směrem k textu, účaří prvního řádku marginálního textu souhlasí s účařím řádku, ke kterému se marginálie vztahuje. Převádět marginálie na další stránku není dovoleno. – Při sazbě marginálií se formát základní sazby zužuje o polovinu šířky marginálií.

92 Iniciály se umisťují obvykle do sazebního obrazce. Sázejí se přiměřeně větším písmem než je písmo základní, lze užít tučného či ozdobného řezu. Vyrovnávají se buď do účaří prvního řádku, anebo toho řádku, k němuž je iniciála zapuštěna (obvykle to nebývá víc než 5 řádků). Iniciálu lze obsázet v celé výšce nebo v její části (první řádek textu nesmí být nad horní dotažnicí kresby iniciály). Jednohlásková předložka vyjádřená iniciálou se od ostatních řádků odděluje mezerkou. U písmene ch se jako iniciála sází jen c. Iniciálová úprava je problematická v případech, kdy text začíná uvozovkou – doporučuje se sázet nejprve k účaří iniciály začáteční uvozovku základním písmem a potom teprve iniciálu; v počítačových programech je taková úprava nesnadno dosažitelná a beztak vypadá nezvykle. Je-li to možné, uvozovkám u iniciály se vyhněme, popř. ukončení přímé řeči výjimečně naznačme např. pomlčkou; toto řešení je však závislé na dohodě s redakcí tiskoviny.

93 Východový řádek je poslední řádek odstavce. Je-li takový řádek neúplný, nesmí jím začínat stránka knihy nebo sloupec (podobně nesmí být např. pod obrázkem). Při knižní úpravě lze takový neúplný řádek (který by se na prvním řádku následující stránky stal tzv. »parchantem«) zařadit na stránku pod standardní stránkový rejstřík. (Toto řešení musí předjímat grafická úprava vhodným umístěním stránkové číslice, např. dva řádky pod sazební rejstřík nebo v záhlaví stránky.)

94 Zalamování obrázků a popisků (legend). Obrázky se na stránku umisťují v souladu s celkovou grafickou úpravou. Nemají narušovat stránkový rejstřík ani sazební obrazec s výjimkou tzv. obrázků na spadávání (takové obrázky musí nejméně o 3 mm přesahovat čistý formát papíru). Zobrazený motiv nesmí ořezem utrpět. Nad obrázky (tabulkami, grafy, …) i pod nimi mají být v celé knize dodrženy stejné odstupy k okolní sazbě (stejně tak zleva i zprava, jde-li o vícesloupečný zlom); umístěním obrázku nesmí být narušen řádkový rejstřík. Minimální odstup obrázku od okolního základního textu by se měl rovnat kuželce základního písma. Obrázek se může oblamovat základním textem (nikoli zároveň základním textem i popiskem či legendou). Obrázky (tabulky, grafy, …) umístěné napříč textu (naležato) se jak na levou-sudou, tak na pravou-lichou stránku umisťují (i s popiskem) tak, aby byly čitelné, když se rozevřenou knihou otočí o 90 stupňů ve směru pohybu hodinových ručiček. Popisky k obrázkům se sázejí písmem o 1–2 stupně menším než je základní text, popř. písmem jiným, které se základním harmonuje (čl. 3). Umisťují se obvykle pod obrázek v konstantní vzdálenosti. Při úpravě na střed nebo na praporek se slova nedělí. Legendy se sázejí o 1 stupeň menším písmem než popisky. Úprava bývá shodná s úpravou popisků, je třeba dbát na přehlednost a čitelnost, slova legend nedělíme. Číslo hesla legendy nesmí zůstat na konci řádku. V některých případech (grafy, kresby) se legendové texty umisťují přímo do obrázku (a nejsou tedy číslované); někdy se od příslušného místa obrázku k legendě vede linka. Popisky a legendy se vzhledem k obrázku umisťují se stejnou orientací, tj. čtenář nemá mezi prohlížením obrázku a čtením popisku/legend knihou otáčet. K širokým obrázkům je účelné sázet text popisků/legend vícesloupečně.

95 Poznámky se zásadně sázejí z písma menšího stupně. Rozlišujeme tzv. poznámky pod čarou, které jsou zalamovány do paty příslušné stránky (od základního textu odděleny linkou přes část, anebo celou sazební šířku) a souhrnné poznámky, které se umisťují na konec kapitoly (článku) nebo knihy. Sazba poznámek do paty stránek je problematická, proto by měla být grafickou úpravou dávána přednost souhrnným způsobům řešení poznámek. – V textu je slovo, k němuž se váže poznámka, označeno buď hvězdičkami (pro poznámky v patě stránek), anebo exponentovými číslicemi bez závorky. Hvězdička nebo číslíčko se přisazuje bez mezery za poslední písmeno příslušného slova, anebo za tečku, pokud se poznámka vztahuje k celé větě (větám). – Značka poznámky (tj. hvězdička nebo exponentové číslo) se opakuje u vysvětlovacího textu. Za značkou, která je uspořádána pořadovým způsobem (čl. 24, 65), tj. zarovnána, následuje zúžená mezera (čl. 10) a vysvětlující text. – Při umisťování poznámek do pat stránek se o potřebný prostor zmenšuje počet řádků základního textu (stránkový rejstřík), tj. poznámka patří do sazebního obrazce.

96 Rejstřík (jmenný, věcný; smíšený) se sází z menšího písma obvykle na užší formát (vícesloupečně). Sází se na praporek a většinou se upravuje jako podřazená sazba (čl. 24). Název hesla se může sázet vyznačovacím písmem (tučně); stejná část hesla se v dalším řádku-odstavci nahrazuje pomlčkou nebo tildou (čl. 45). U propracovanějších rejstříků je možné čísla stran, na nichž se o tématu pojednává zevrubně, sázet polotučně, čísla stran, kde je k heslu obrázek, kurzívou. Sazeč se zde řídí pokyny technického redaktora nebo grafického úpravce.

97 Literatura, seznam vyobrazení Sází se písmem menšího stupně, zpravidla na šířku sazby. Využívá se úprava s předrážkou odstavců (čl. 24).

98 Obsah vědeckého díla se zařazuje na začátek knihy, před úvod, v ostatních případech na konec knihy před tiráž. Jde většinou o pořadovou sazbu, kde se levá část (názvy, popř. i čísla kapitol) spojuje – obvykle tečkami, někdy linkou atp. – s pravou, kde jsou uvedena čísla stran. Spojovací prvky sloupců (obvykle tečky) jsou zarovnány pod sebou a zarovnaný je rovněž jejich pravý okraj. Čísla, ať již kapitol (nalevo), anebo stránek (napravo) zachovávají obvyklá pravidla pořadové sazby (čl. 65).

99 Stránková číslice Stránkové číslo musí být umístěno podle grafické úpravy, jednotně v celém díle. Sází se ze stejného druhu písma jako celé dílo; velikost může být větší i menší v závislosti na grafickém řešení. Stránková čísla se neumisťují na úvodní stránky knihy kromě stran textových, nemusejí být na stránkách s celostránkovými obrázky nebo obrázky umístěnými v patách stránek (popř. na spadávání), nejsou na vakátech a na poslední východové stránce. V závěrečné části knihy se stránková čísla neumisťují k obsahu a tiráži. – Kniha začíná stránkou 1, která se obvykle nečísluje – rozumí se první strana knižního bloku, tj. nikoli obálka, ať již je ze silnějšího druhu papíru (kartonu), nebo z tuhé lepenkové desky, do rozsahu stránek se samozřejmě nepočítá ani volný list předsádky. Také publikace v měkké vazbě, popř. sešitové vazbě, kde obálka je z jiného papíru než vnitřek, nezahrnuje do číslování stran tuto obálku.

Ostatní K počítačové sazbě, jejímž produktem je filmová předloha nebo dále zpracovatelný soubor v elektronické podobě (PS, PDF), patří pasovací a ořezové značky (dříve také značky archové a hřbetní). Je důležité, aby byly alespoň o 3 mm odsazené a nezasahovaly tak ani po mírně nepřesném skládání archů a ořezu do čistého formátu stránky. O zmíněné alespoň 3 milimetry je též třeba mimo čistý formát stránky rozšiřovat velikost obrázku, podtiskové plochy, popř. linky atp. Při umisťování prvků na straně je třeba také dbát, aby se žádný důležitý prvek (text, část obrázku atp.) nedostal blíž než 3 mm k okraji čistého formátu a nehrozilo tak, že bude oříznut nebo se dostane na úplný okraj stránky.

Závěrem Žádná pravidla v žádné oblasti lidského konání nejsou schopna předjímat všechny varianty, které mohou nastat. Tak je tomu i s pravidly sazby. Ačkoli se vyvíjejí již téměř šest století, mění se i veškeré okolní podmínky: již dávno se netisknou pouze bible, naopak rozvoj vědeckého bádání přináší takřka denně nové možnosti vyjadřování zkoumaných jevů. Do pravidel sazby pak svým způsobem zasahují i takové fenomény jakými jsou internet, elektronická pošta, nakonec i SMS-zprávy mobilních telefonů. Vytvářejí se nové zkratky, mění staré, proměňuje se jazyk i obecný vkus. Nicméně nikdy nikdo nepochybí, když dá přednost vyzkoušené »klasice« a bude se držet osvědčených vzorů a postupů, což je vždy spolehlivější cesta než nejisté experimentátorství (jakkoli bez experimentátorů není pokroku…). Snažili jsme se popsat pravidla sazby v jejich klasické podobě s ohledem na moderní trendy přípravy sazby, které vedou z velkých tiskárenských domů až k malým počítačům fungujícím na baterii třeba i v jedoucím vlaku. Možná nepopisujeme úplně všechny postupy, ale v případě potřeby se nebojte na nás obrátit se žádostí o návrh řešení, což může přinést i doplnění těchto pravidel.

Výklad pravidel sazby v tištěné podobě s příklady byl obsahem seriálu »sazba & typografie« vycházejícího v časopise PC WORLD, ročník 1994 (vyd. IDG Czechoslovakia, nyní IDG Czech). Řadu pravopisných příkladů v tištěné formě obsahuje publikace Češtinářský rádce (nakl. Manuál Náchod, 1996).

© Michal Ptáček, 2004 – na základě ON 88 2503, dalších pramenů a vlastních zkušeností